Q metodologie

Historie a východiska metody

Q metoda vznikla ve 30. letech 20. století. Za jejího zakladatele je pokládán britský vědec William Stephenson, který ji vyvinul a aplikoval v oblasti psychologie. Stephensonova inovace vyšla z převrácení konvenční faktorové analýzy: namísto původního hledání latentních struktur mezi znaky (sledovanými na určité populaci) obrátil pozornost k možnosti zkoumat podobnosti mezi lidmi (vyjadřujícími své subjektivními pohledy). Nejednalo se však jen o obměnu příslušné statistické procedury, jak často předpokládala řada Stephensonových kritiků, ale o proměnu celého výzkumného přístupu.

Pojmenování Q metody naráží na nahrazení R analýzy (klasická faktorová analýza) Q analýzou (korelování řádků namísto sloupců datové matice), ale implikace této změny jsou mnohem hlubší, než co naznačuje pouhá transpozice datových matic. Z tohoto důvodu se také hovoří o celé Q metodologii , která používá vlastní procedury a techniky, čerpá z nepozitivistické filozofie a je alternativou k R metodologii .

Stephenson svou Q metodologii postavil kategoricky proti R metodologii. Můžeme se však domnívat, že vyhraněnost jeho pojetí byla z části vyvolána kritikou, která se soustředila výhradně na procedurální aspekty výzkumu a která zjednodušeně předpokládala, že Q a R analýzy jsou transponovatelné ekvivalenty (Brown 1999). Autor Q metodologie však ukázal, že matice dat nejsou v praxi transponovatelné, neboť obě analýzy předpokládají relativně dost odlišný projekt výzkumu, přičemž „nikdy neexistovala žádná matice bodů, na níž by byly obě R a Q analýzy aplikovány“ (Stephenson 1953: 15, zvýrazněno v originále). Mezi oběma postupy tedy není – a pravděpodobně ani nemůže být – reciproký vztah. Zdůraznění této skutečnosti je důležité nejen z toho důvodu, že prostá transpozice (jakékoliv) matice dat při faktorové analýze je z hlediska statistiky problematickou záležitostí, ale také proto, že tak podtrhuje zakotvení Q analýzy v odlišném metodologickém přístupu.

Po rovnání R a Q metodologie

Z hlediska vnitřního dělení sociologie lze Q metodologii přiřadit k interpretativistickému paradigmatu. Navzdory zapojení kvantitativní analýzy zůstává metodou kvalitativní, neboť staví na induktivní logice, která dává výzkumu explorativní charakter. Tento rys je navíc zdůrazněn zaměřením na porozumění způsobům pohledu sledovaných, jež se pojí s důležitostí citlivého sledování kontextu, který příslušným pohledům vtiskává význam. Porovnání základních charakteristik Q a R metodologie nabízí výše uvedená tabulka porovnávající oba přístupy. Uvedené znaky se stanou jasnější s představením podstaty této metody a dále s vysvětlením jejího použití.

Podstata Q metody

Současné příklady aplikace Q metodologie v sociálních vědách často odkazují na sledování sociálních diskursů. Těmi jsou myšleny způsoby, jak je daný problém sledován a jak se o něm hovoří (Addams 2000). Takto chápané diskursy mají tu vlastnost, že jsou vždy individuální a subjektivní. Přesto se předpokládá, že lidé diskursy určitým způsobem sdílejí, což vyplývá např. ze společné osobní zkušenosti atp. Q metodologie usiluje o zachycení povahy sdílených způsobů pohledu, a proto hovoří o zkoumání sociálních diskursů . Vychází přitom z předpokladu, že jednotlivé (individuální i sdílené) diskursy jsou součástí nadřazené množiny komunikačního konkurzu , který zahrnuje vše, jak se o daném problému promlouvá. Cílem Q metodologie je nalézt v rámci komunikačního konkurzu vnitřní struktury reprezentované latentními diskursy (Addams 2000).

Obecně výzkumník postupuje tak, že se nejprve seznámí s pomyslným (co nejvíce úplným) komunikačním konkurzem. Za tímto účelem jsou využívány klasické techniky sběru dat, zejména studium dokumentů a dotazování. Ze získaného materiálu „vypreparuje“ soubor výroků, které odrážejí podstatné vlastnosti sledovaného komunikačního konkurzu. Z tohoto rozsáhlého souboru následně vybere menší počet stimulů reprezentující různé pohledy na sledovaný problém, které jsou v rámci dotazování předloženy sledovaným aktérům. Ti stimuly posoudí a roztřídí na připravenou škálu. Výsledná podoba každého třídění odráží subjektivní pohled dotázaného. Jednotlivé konfigurace třídění (tzv. Q sorts) jsou následně statisticky analyzovány s cílem identifikovat několik typových třídění, která zastupují charakteristické způsoby pohledu zkoumaných na sledovaný problém.

Nejdůležitějším znakem Q metodologie je proměna referenčního rámce empirického sledování, lépe řečeno výzkumníkova „měření“. Klasická R metodologie staví na konceptualizaci sledovaných jevů, které jsou nepřímo sledovány prostřednictvím dílčích operacionalizovaných znaků – např. postojových škál. Q metodologie se oproti tomu pokouší „měřit“ postoje sledovaných lidí přímo .

Tento ambiciózní postup staví na dvou základních principech. Prvním z nich je použití existujícího komunikačního konkurzu, který je sociálním konstruktem sledované skupiny (příslušné ke sledovanému jevu) a druhým je způsob vyjádření postojů členů zkoumané skupiny, které je vždy tzv. sebe-referenční. Není to tedy výzkumník, který vkládá do výroků standardizované významy (aby provedená sledování byla reliabilní), ale iniciativa je plně přenechána sledovaným. Ti zacházejí s výroky tak, jak jim sami rozumí, přičemž žádný ze stimulů a priori nic neměří. Důležitá je potom výsledná konfigurace vzniklá relativním porovnáváním daných stimulů, přičemž souhlas či odmítnutí určitého jednotlivého tvrzení nabývá smyslu právě ve světle hodnocení ostatních výroků. V souvislosti s principem sebe-reference Brown (1980) zdůrazňuje, že je tak vhodnější mluvit o tom, že sledovaní spíše „provádějí měření, než jsou měřeni“ výzkumníkem, čímž se významně mění obsah kategorie objektivního měření a jeho validity , neboť se vytrácejí vnější kritéria pro jejich posuzování.

Technika sběru dat a analýza

Komunikační konkurz může být pro potřeby zkoumání postojů zastoupen různými druhy stimulů – obrazovými nebo písemnými, které mohou pocházet z více zdrojů. Pro zachování základních principů Q metodologie je však třeba, aby konečný výběr těchto stimulů (tzv. Q výběr) byl zřetelně propojen s existujícími diskursy daného problému. Nejjistější cestou je získání základní sady výroků prostřednictvím nestandardizovaných nebo polostandardizovaných rozhovorů s členy studované skupiny. Takto získaný Q výběr je označován jako naturalistický . Alternativou je kvazinaturalistický výběr , který používá stimuly i z jiných (stejně zaměřených) výzkumů, anebo předpřipravený výběr , jehož stimuly pocházejí z jiných zdrojů, než jen z vyjádření členů sledované skupiny. Tuto základní klasifikaci doplňuje ještě možnost libovolně zkombinovat tři uvedené postupy a dospět tak ke kombinovanému výběru (McKeown a Thomas 1988). Vybrané výroky by měly být reprezentativní ve vztahu k celku, z kterého pocházejí – tedy ke komunikačnímu konkurzu.

Příklad devítistupňové škály pro Q třídění 42 výroků

Výběr výroků se typicky skládá ze 30 – 50 výroků. Z hlediska statistické procedury je žádoucí, aby jejich počet byl alespoň čtyřnásobkem počtu dotázaných. Pro zachycení různorodých způsobů pohledu je také třeba, aby i vzorek dotazovaných lidí (tzv. P výběr) byl reprezentativní ve vztahu k různým podobám existujících pohledů. Účelem je tedy získat heterogenní skupinu členů. Za předpokladu konečné množiny možných variací vzorek osob nemusí být příliš velký. Běžně nepřesahuje počet 40 lidí z důvodu zajištění dostatečné obsažnosti faktorů a jejich reliability (Brown 1980). Sledovaným členům jsou předloženy vybrané stimuly v náhodném pořadí a jejich úkolem je sestavit tzv. Q třídění s oporou o předpřipravenou škálu, jejíž příklad je zobrazen výše.

Každá distribuce hodnot jednotlivých Q třídění nabývá kvazi-normálního rozdělení (je méně špičaté) s minimálními četnostmi krajních hodnot a nejvyšším zastoupením středové hodnoty uvedené škály. Použití pomůcky, která „nutí“ dotázaného roztřídit stimuly navrženým způsobem má především teoretické a pragmatické důvody, přičemž Brown (1980) ukázal, že tvar rozdělení Q třídění má pouze zanedbatelné dopady na výsledky výpočtů. Důležité je poznamenat, že stimuly jsou vždy porovnávány mezi sebou. Pozice výroků na krajním levém konci škály nemusí znamenat, že s nimi respondent vůbec nesouhlasí, ale že s nimi souhlasí relativně nejméně z hlediska hodnocení ostatních výroků. Hladký průběh třídění je podmíněn kvalitní přípravou Q výběru, který vždy vychází ze zmapovaného komunikačního konkurzu sledované skupiny.

Použití „nuceného“ rozdělení je zřejmě nejkontroverznější součástí této metody. Často zmiňovanou výtkou je, že jeho použití omezuje vyjádření dotázaných. Brown (1980: 265-267) s pomocí kombinatoriky ukázal, že navzdory pevnému tvaru rozdělení existuje nepřeberné množství možností, jak vybrané výroky setřídit, aby stále odrážely subjektivní pohled dotázaného. Již při třídění 33 stimulů na škále s krajními body ± 4 existuje přibližně 44 bilionů kombinací. Tento počet přesahuje více jak sedmtisíckrát lidskou populaci na Zemi. Z toho vyplývá, že i při „nuceném“ rozdělení stále existuje dostatek prostoru, aby se mohly projevit individuální rozdíly ve vyjádření každého dotázaného.

Kvazi-normální tvar rozdělení každopádně usnadňuje analýzu jednotlivých Q třídění. Díky použitému tvaru distribuce hodnot dosahuje každé Q třídění průměrného skóre rovného nule, což je důležitý předpoklad pro uskutečnění korelační analýzy (Brown 1980). Ta je následována faktorovou analýzou, jejímž výstupem je určitý počet (signifikantně) odlišných faktorů, které se ovšem nemusí vzájemně vylučovat (Addams 2000). Protože jsou korelována jednotlivá Q třídění odrážející subjektivní způsoby pohledu jednotlivých aktérů, nalezené faktory představují ideální typy existujících (skupinových) diskursů, které se v rámci sledované populace vážou k příslušnému problému.

Na základě výše uvedeného lze obecný postup shrnout do pěti základních kroků:

1. Komunikační konkurz: zmapovat sledovaný předmět (na základě studia dokumentů, dotazování apod.)
2. Q-výběr: sestavit soubor stimulů reprezentujících komunikační konkurz (různorodé pohledy zúčastněných) a zvolit vhodnou škálu pro třídění.
3. Q-třídění: ohodnotit vybrané stimuly sledovanými aktéry s využitím sady výroků a třídící škály.
4. Q-analýza: extrahovat faktory s využitím statistické analýzy, tzn. nalézt skupinové pohledy, které tvoří diskursy.
5. Identifikace existujících diskursů: vysvětlit pohledy různých skupin na sledovaný předmět.

Seznam použitích zdrojů

• Addams, H. 2000. Q Methodology in Social discourse and environmental policy: an application of Q methodology . Editor H. Addams, J. Proops. Glos, UK: Edward Elgar Publishing. s. 14-40.
• Brown, S. R. 1980. Political subjectivity: Application of Q Methodology in Political Science. New Haven: Yale University Press. 355 s.
• Brown, S. R. 1999. Q Methodology in Handbook of Research Methods in Public Administration . Editor G. J. Miller, M. L. Whicker. New York: Marcel Dekker Inc. s. 599-637.
• McKeown, B., Thomas, D. 1988. Q Methodology . Quantitative Applications in the Social Sciences. Sage University Press, 120 s.
• Stephenson, W. 1953. The Study of Behavior. Q-Technique and Its Methodology . Chicago: The University of Chicago Press. 376 s.

Citace tohoto textu

• Zagata, L. Systémy komunitních měn jako zdroj regionálního a sociálního rozvoje. 2008. 103 s. Disertační práce na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské university v Praze. Vedoucí disertační práce doc. Mgr. Helena Hudečková, CSc.

Poslední aktualizace: 26. 9. 2018